Přišli do vesnice a porozhlédli se po nejbližším obchodě s potravinami.
"Myslíš, že dva bochníky budou stačit?" zeptal se Ryan.
"Myslím, že ano," odpověděla Cyntthia a zaplatila stařence. "Tak, teď nejaké to ubytování, ne?" Ryan jen přikývl. Cyntthia se šla podívat k největšímu hostinci.
"Ne, počkej tu. Taky něco musím zařídit já..." zadržel ji Ryan.
"V pohodě, nezatěžuje mě to," vysvětlila Cyntthia.
"To nevadí. Počkej tu s Keylou," usmál se a vešel do hostince.
Šel k pultu, kde sedělo několik dospělých chlapů. "Já bych se tu chtěl ubytovat," ohlásil hostinskému. Chlapi vedle se začali smát a hostinský ho ignoroval.
"Tak chlapeček nemá kde přespat," ozval se jeden ze štangmastů.
"Asi ho maminka nechala poprvé vylétnou z hnízda," dodal druhý.
"Drž hubu," řekl Ryan.
Chlap se zvedl a vrazil mu jednu facku. "Cos to řekl?" zeptal se ho znovu.
"Že se tu chci ubytovat."
"My tady ale takový slabochy, jako ty, nechceme," řekl chlap.
"Kdo řekl, že jsem slaboch, ty tlustý prase!" řval Ryan přes celý hostinec.
"Tak to si přehnal, hošánku..." chlap si začal vyhrnovat rukávy.
Cyntt slyšela, jak tam řvou a šla se podívat do hostince. "Tak co se děje? Už si sehnal to bydlení, Ryane?! Nebo si vážně musím dělat všechno sama?" zařvala Cyntthia. "Vy chlapi jste včichni stejní, to abych si našla někoho jinýho, schopnějšího, než tebe."
Chlapi se na ni jen dívali s otevřenými ústy a pošťuchovali se a šeptali si, jaká je to kočka. "A vy nečumte," okřikla je. "Ryane, jdeme!"
"Jistě, miláčku," odpověděl Ryan a oba dva rychle opustili hostinec.
"Děkuju..." poděkoval Ryan, hned co se za nimi zabouchly dveře hostince.
"V pohodě. Jsou to vožralý prasata, neřešme to," řekla Cyntthia.
"Jo, dobře. Radši půjdeme do jiného hostince," navrhoval a vydali se na konec vesničky, kde je malý hostinec.
Vešli dovnitř. "Dobrej," pozdravili. "My bychom se tu chtěli ubytovat..." začal vysvětlovat Ryan.
"Aha, mladí cestovstelé, milenci..." starý hostinský přišel k nim, aby si s nimi mohl potřást rukou. Cyntthia mu ji pevně sevřela. "My... nejsme... milenci..." řekla naštvaným hlasem.
"Dobře, dobře. Tu máte klíče. Pokoj je ve druhém patře... číslo 4." Vzali klíče a odešli nahoru.
"Tak tady to je," prohlásila Cyntthia, když našla dveře s číslem 4. Ryan hned přispěchal odemknout. "Nevypadá to tu špatně," chválil Ryan.
"To ano. Až na to, že je tu jen jedna postel," postěžovala si Cynthia.
"Budu spát na zemi," obětoval se Ryan.
"V pohodě. Myslím, že se tam jestě oba vejdeme," řekla Cyntthia. "Na zemi smí spát pouze Keyla." Jakmile Keyla uslyšela své jméno - zbystřela.
"Půjdu se projít," řekl Ryan.
"Vrátíš se brzy?" zeptala se nešťastně Cyntthia.
"Snad" odpověděl Ryan.
"Nemůžu jít radši s tebou?" zeptala se ustaraně Cyntthia.
"Promiň, ale ne. Chci jit sám... o nečem popřemýšlet. Nevadí?" smutně se na ni podíval. Cyntthia jen smutně přikývla.
"Dobře," řekla na konec. Ryan přistoupil k ní a políbil ji.
"Promiň..." snažil se jí to vysvětlit.
"Proč je vše tak složité?"
"Tak už to bohužel je..." dal ji pusu na čelo a pak ji opustil.
Cyntthia se rozplakala a hlasitě vzlykala. Keyla přišla pomalu k ní a olízla jí slzy, které jí tekly po tvářích.
"Keylo, vůbec to nemáme jednoduché..." postěžovala si a pak ji objala kolem hlavy a opřela o svou. Keyla se jen posadila a zavřela oči. Nechala Cyntthiu vyplakat do té doby, než usnula a pak přitáhla přikrývku, kterou ji celou přikryla.
Ryan se procházel podél vesnické zdi a nakonec se usadil u velkého dubu, na kterém hrály snad všechny barvy. Díval se do dálky, kam jen jeho oko dohlédlo a přemýšlel, jaké by to bylo, kdyby byli lidé svobodní a mohli si dělat, co se jim zlíbí. Už několikrát o tom přemýšlel, jelikož u něj ve vesnici viděl už hodně nedobrovolných sňatků a jiné povoleny ani nebyly. Chtěl to změnit. Změnit svět. Dát mu sbobodu...
Když se vrátil do hostince a viděl Cyntthiu na zemi, vzal ji do naručí a přenesl ji na postel. Přikryl ji silnějši dekou a sám si vzal tu slabší. Lehl si na druhou stranu postele a hned usnul.
Ráno Keyla měla opřenou hlavu o kraj postele a prohlížela si Cyntthiu, která se po chvíli vzbudila. Usmála se na ni a podrbala ji za ouškem. Drbala chvíli a najednou se rozlétly dveře. "Rychle, musíme zmizet, prišli sem nějací okupanti. Jsou ozbrojeni a jdou po všem, co se hýbe!" vzali své věci a rychle začali zdrhat po poli do lesa a doufali, že nemají lukaře. Ty naštěstí neměli, ale běžel za nimi jeden divoký pes. Keyla ho postřehla a pustila se s ním do rvačky. Kousali se do svalů na krku a na končetinách, kde to nejvíce bolí. Nakonec pes odskákal pryč a šíleně při tom kňučel. Keyla se vrátila pokousaná, ale byla v pohodě a cestu zvládala.
Doběhli k potoku a posadili se kousek od něj, aby se mohli opřít o strom.
Cyntthia skrčila nohy a přitiskla si je k tělu. Čelo zabořila do kolenům a snažila se usnout.
Ryan se k ní přitiskl a objal ji. "To bude dobré" řekl a díval se na vesnici v dáli, která pomalu mizela v plamenech.
Keyla pomalu pila průzračnou vodu z potoka a olizovala si menší, krvavé rány.
"Bude," řekla Cyntthia po chvíli. Ryan ji dal pusu na hlavu a pak si opřel svou o její rameno. Broukal si u toho smutnou písničku...
"Vojáci jdou, strmou pěšinou...
slzy jim uschly na tvářích,
milá doma leží v polštářích.
Jdou pěšinou, pěšinou v poli,
na zádech batoh a pistoli.
Všichni myslí jen na to, jak přežít,
jak hranice bez zranění přejít.
Vrátit se domu k milé,
ujít ty dlouhé míle.
Vrátit se domu a šťastně žít,
ale podmínkou je - přežít.
Kdo přežije, domů se vrátí,
živí, smutní... vrazi.
Za války se žije těžce,
když jde miliony mužů po jedné stezce.
Jdou na východ, západ k slunci,
kdo ví, kdy to všechno skončí..."
Cyntthiu Ryanovo broukání uspalo. Přikryl ji přikrývkou, kterou stihl sebrat, když utíkali z hostince. "Miluji tě," zašeptal ji do ucha. "Keylo, pohlídej ji, hned jsem tu," pověděl, vzal si meč a šel do tmavého lesa pro nejaké dříví na rozdělání ohně.
Okupanti už dávno z vesnice utekli. I když tam nebyli, chodil v nebezpečném lese, plném zlých věcí, po kraji. Nasbíral pár větývek a pak se vrátil zpátky. Sestavil malou piramidu z větviček a pak začal rychlým třením rozdělávat oheň. Po chvilce se zakouřilo a nakonec se chytil i malý plamínek. Šel pro několik dalších kusů dřeva, aby mohl potom ještě přiložit.
Když se vrátil, Cyntthia už nespala. Dívala se upřeně a zamyšleně do ohně. "Cyntt?" promluvil na ni .
"Ano?" odpověděla, ale stále se dívala do ohně.
"Jak dloho jsi vzhůru?" zeptal se Ryan.
"Asi 10 minut..." odpověděla. Ryan položil dřevo a sedl si též k ohni.
"Je tu celkem zima," řekl, ale Cyntthia jen zírala do ohně a nevnímala. Díval se na ni a přemýšlel o tom, o čem asi tak může Cyntthia přemýšlet.
Keyla se zvedla a čumákem šťouchala do Cyntthii, což ji probudilo z jejich myšlenek. Usmála se a to Ryanovi nedalo a automaticky se usmál též. Líbí se mi její krásný úsměv. Říkal si pro sebe.
"Půjdu se projít," oznámila Cyntthia.
"Chceš jít sama?" zeptal se Ryan.
"Ano!" odpověděla Cyntthia a odešla.
Šla směrem k řece Trině, kde poprvé potkala Ryana. Přemýšlela nad lidským osudem.
Slyšela prasknutí klacíku v dálce. Šustění listů, které se přibližovalo. Než se pořádně podívala, aby zjistila kdo to je, tak ji chytil pod krkem. "Kde je?!" řval na ni a držel ji ve vzduchu.
"Kdo?" zeptala se Cyntthia.
"Ten kluk!" řval muž a nadzvedl ji ještě výš. "Tak kde je?!" řval dál.
"Nevím, přísahám!" odpovídala Cyntthia.
"Já vím, že to víš, tak mluv!" rozčiloval se.
"Neřeknu. To mě radši zabij!" odmítala mu to říct. V tom někdo vzal toho chlápka za rameno a prudce škubl, že se svalil na zem a potom mu probodl srdce.
Cyntthia seděla na zemi a vyděšeně koukla. Ryan ji pomohl se zvednout ze země a pak ho pevně objala kolem pasu. Rozplakla se.
"Už je to dobrý," utěšoval ji. Hladil ji po vlasech.
"Promiň..." omlouvala se.
"To je v pořádku, ale už tě nikdy nenechám jít samotnou..." řekl Ryan a políbil ji.
"Už nikdy neodejdu bez tebe," pošeptala. Keyla šťastně vrtěla ocasem.



Jujky skvelá kapitola
teším sa na ďalšiu 